Reportáž z Číny
Jihočeský soubor Písečan navštívil největší folklorní festival na světě
Jak se vyjímají jihočeské folklorní písničky mezi táhlými zpěvy čínských lidových umělců? A jak se k vějířům a rozvlněnému hedvábí čínských tanečnic hodí naše tance od podlahy? Na tyto otázky vám dá spolehlivou odpověď dvacet pět členů jihočeského folklorního souboru Písečan, který strávil osm říjnových dní na jednom z největších folklorních festivalů na světě, a to v čínském velkoměstě Šanghaj. Odpověď na otázky bude jednohlasně znít: prácheňské lidové umění asijské kolegy okouzlilo.
Šanghajský mezinárodní festival lidového umění se koná vždy jednou za dva roky. Ačkoli tedy letos proběhl jeho sedmý ročník, má již čtrnáctiletou tradici. Folklorní soubor Písečan funguje již více než třicet pět let a nyní mohl výsledky své dlouholeté práce předvést právě na této pompézní akci, kterou pořádá Mezinárodní organizace pro lidové umění. Díky návštěvě zakladatele a viceprezidenta organizace, Belgičana Etienna Vankersbilcka, na loňském Mezinárodním folklorním festivalu v Písku, který naopak připravuje Písečan a kde si nás Vankersbilkc všiml, jsme dostali příležitost vycestovat do největšího přístavního velkoměsta na světě – do Šanghaje. Jen čtvrť, ve které jsme byli ubytováni, měla 1,4 milionu obyvatel.
Zúročené hodiny v tělocvičně
Před odjezdem do Číny celý soubor pilně trénoval. Tanečníci se při zkouškách scházeli každou neděli a úterý, kapela podnikla vícedenní soustředění na Šumavě. Práce se vyplatila – od Vankersbilcka jsme si na čínském festivalu vysloužili osobní pochvalu. Josef Handrejch, sólový tanečník Písečanu, si na ten moment dobře pamatuje: „Po jednom vystoupení za mnou při nástupu všech souborů na podium přišel pan Etienne a gratuloval mi, že jsme úžasní a že se mu na festivale líbíme nejvíc.“ Názor Vankersbilcka zřejmě sdíleli všichni pořadatelé festivalu, protože nám na jeho konci udělili diplom jako jednomu ze tří opravdu nejlepších souborů. S námi tento post sdíleli ještě soubory z Rakouska a Slovenska.
Po osmnácti hodinách letu nastoupilo komando
Samotnému festivalu v Šanghaji ovšem předcházel osmnácti hodinový let. Po výstupu z letadla na náš již čekalo festivalové „komando“. Skládalo se ze dvou slečen, Zoe a Kiki, které se o nás v průběhu celého pobytu staraly, a z fotografa Li Jung Boa. Ten po celý festival nepustil z rukou svůj fotoaparát a v minutových intervalech nás neustále fotil. Po prvních fotkách na letišti jsme, unášeni autobusem, cestovali do několik minut vzdáleného čtyřhvězdičkového hotelu Baosteel. Už první pohled na skleněnou budovu sliboval opravdu nevšední zážitek a s odstupem času může celý soubor potvrdit, že se nám dostalo královské péče a že tento zájezd byl jedním z nejlepších, na které jsme společně vycestovali. To ale jen díky podpoře královského města Písku, které jsme za oplátku reprezentovali na obrovském folklorním festivalu.
Organizace na jedničku
Celá akce byla perfektně zorganizována. Vždy v přesně určený čas pro nás do hotelu přijel autobus a my jsme z něj v přesně naplánovaný čas vystoupili skoro až na podium. Dopravní zácpa nezácpa, Čínští organizátoři měli vše dokonale propočítáno. Aby si usnadnili koordinaci jedenácti souborů, které na festival dorazily, rozdělili je do několika skupinek. Naše těleso tak trávilo většinu času se soubory z Rakouska, Kostariky a Tibetu. Se všemi jsme v průběhu festivalu navázali poměrně úzké kontakty, které možná vyústí v jejich příjezd na folklórní festival do Písku. Ale nepředbíhejme a vraťme se k dokonalé organizaci festivalu čínského. Ani jednou nepřijel žádný ze zmíněných souborů pozdě na představení nebo na zkoušku, ani jednou jsme naopak nemuseli nijak dlouho čekat.
Vystoupení jsme každý den absolvovali přibližně dvě, i tak ale zbyl čas podívat se do mrakodrapového centra Šanghaje nebo se projít po uličkách v okolí hotelu a poznávat zdejší, tolik odlišnou kulturu. Trochu té cizosti jsme si v podobě suvenýrů přivezli v kufrech, každý den jsme ji ale vstřebávali hlavně skrze jídlo. To nám bylo servírováno několikrát denně v podobě rautů, které nenabízely nic jiného než typické čínské speciality. Nepředstavujte si ale pokrmy z česko-čínských restaurací, které navštěvujeme v Česku. Jednalo se o předpisově připravené chody, ve kterých nechyběla zelenina, krevety, kuřecí maso nebo plněné knedlíčky. Snad nebudeme muset šít kvůli každodennímu přejídání nové kroje, od hostiny nás totiž neodradily ani čínské hůlky.
Vítejte v čínském obýváku
S hůlkami jsme se setkali i během posledního dne našeho zájezdu, kdy nás ve svých domovech přivítaly čínské rodiny. Tradice a síla rodiny se v čínské kultuře velmi ctí, skupinky našich tanečníků a muzikantů tak v jednotlivých bytech vítalo široké příbuzenstvo, které chtělo své hosty náležitě uctít. Mnoho z nás tak například poprvé v životě okusilo čerstvého kraba nebo polévku z kapřího mlíčí.
Kromě chuťových pohárků jsme ovšem obohatili i naše duševní zkušenosti. V rámci festivalu jsme totiž mohli navštívit například střední školu Xingzhi nebo uměleckou střední školu TongZhou Model. Viděli jsme, jak studenti hrají na pro nás zajímavé nástroje jako urheen nebo guženg. Na umělecké škole se zase děti učily připravovat čaj, který jsme s nimi mohli ochutnat. Učitelky nás zase trpělivě učili jak vyrobit pravé rituálové masky. My jsme jim ve škole zanechali vzpomínku na naše taneční pásmo Šoupavá, které jsme vystřihli před nadšenými školáky přímo na školním hřišti. Děti nás na oplátku vyprovodily na rozloučenou bubenickou salvou.
Písečané jsou vzorňáci
Malé chyby v podobě koberců na podiu, do kterých se tanečníkům zamotávaly nohy, a všudy přítomných policistů, kteří se občas až příliš starali o naši bezpečnost, se Šanghajskému festivalu nedalo nic vytknout. Kromě zmíněné pochvaly o bezvadném vystoupení a skvělé kapele, se nám dostalo ještě jednoho vyznamenání. Naše průvodkyně Zoe nás pochválila jako nejvzornější soubor, se kterým nebyly žádné problémy. Inu, sami pořádáme festival, tak víme, jaké to je, ukočírovat tolik lidí různých národností a uspokojit jejich potřeby. My jsme byli navýsost spokojeni a doufáme, že i u nás v Písku se zahraničním souborům každé léto líbí.
O své zážitky se podělila Eva Samšuková
guženg – tradiční čínský strunný nástroj podobný citeře. Má 21 strun, muzikanti ho drží položený na klíně
urheen – obdoba evropských houslí. Nástroj má jen dvě struny, ale ke hraní se rovněž používá smyčec